Únor 2009

Hrad Žebrák

19. února 2009 v 18:41 Hrady a Zámky
Hrad Žebrák


Historie hradu Žebrák (Bettlern / Mendicus)

Jedná se o stavbu, která je zřejmě nejstarším šlechtickým hradem se dvěma okrouhlými věžemi. Po Václavské přestavbě se z něj stala jedna z nejnádhernějších rezidencí v zemi.
Starší trhovou ves Žebrák získal syn Oldřicha z Valdeka, který zemřel roku 1281. Hrad, jenž získal jméno po nedaleké obci, založil teprve jeho vnuk Oldřich Zajíc (umírá 1304). Nové sídlo žebrácké (později hazmburské) větve Buziců bylo postaveno asi 2km severně od obce na ostrohu, vytvořeném křemencovým valem, který se táhl shora od severovýchodu a zde nad soutokem Pekelského a Stroupinského potoka končil. Protože hřeben byl velmi dlouhý a jen několik metrů široký, byl příčný příkop, jímž byl křemencový val napříč proťat, vzdálen od obou potoků téměř 200m. Na tomto neobyčejně úzkém a protáhlém staveništi byl postaven vnitřní hrad, jehož nejdůležitější část, okrouhlá věž, měla v průměru více než 11m. Těsně za ní, oddělen asi 2,5m širokou mezerou stál palác, který byl na nejširším místě za věží včetně zdí asi 10m široký a přes 30m dlouhý. Z budov, které vyplňovaly mezeru mezi palácem a příčným příkopem, zůstaly jen nepatrné zbytky zdí. Teprve těsně nad příkopem se zachoval základ obdélného stavení s dodatečně vestavěnými rohovými pilířky pro klenbu.
K hornímu hradu se připojovalo předhradí, založené ve svahu, z něhož však zbyla jen severní a západní část. Jižní část, založená na úbočí křemencového valu, až na nesouvislé zbytky zdí úplně zmizela. Původní cesta na hrad odbočovala v Žebráku od hlavní dálkové komunikace k severu, pod okrouhlou věží horního hradu překročila Mlýnský potok a pokračovala podél jižní, dnes zmizelé části předhradí až k příčnému příkopu. Za ním se otočila zpět a vstoupila do severní části předhradí, založené hluboko ve svahu. K ochraně brány, prolomené v příčné zdi, která se tu postavila příchozímu v cestu, byla po pravé straně do pravoúhlého nároží vestavěna druhá okrouhlá věž, přístupná přímo z ochozu severní hradby hrotitým portálkem. Na rozdíl od velké věže vnitřního hradu byla slabší a menší; měla v průměru necelých 9m a obvodní zed' jen 2m silnou.
Horní věž bývala spojena v 1. patře padacím můstkem přímo se sousedním palácem a odtud také přístupná. Ostění vstupního portálku, prolomeného vysoko nad terénem, je dnes vylámané a nahrazené, ale horní část pravoúhlé vpadliny pro padací most je dosud patrná. Vzhledem k neobyčejné těsnosti staveniště byla okružní zeď horního hradu, která se připojovala k nároží paláce, otočena kolem velké věže, kde byl vrchol valu nejširší, ve formě jakéhosi velmi těsně obepjatého pláště, který ponechával mezi zdí a věží jen úzkou, 1m širokou uličku. Na západ od věže, kde se hřeben zase zužoval a prudce svažoval suťovým podnožím k soutoku potoků, se obě ramena pláště, uzavřená příčnou zdí, zase spojila a vytvořila před věží protáhlou, jen asi 3,2m širokou baštu, uzavřenou na konci ostrohu půlkruhem. Tak došlo k vzniku neobvyklého útvaru protáhlé bašty s oblým čelem, které tu bylo podmíněno vlastně jen mimořádně úzkým staveništěm, nedovolujícím rozvinutí do šířky a znesnadňujícím neobyčejně tvrdým materiálem zakládání hlouběji ve svazích. Měla-li věž zůstat volná, bylo to jediné řešení, které umožňovalo hradní posádce plynou cirkulaci z podstřešení paláce po ochozech hradebních zdí kolem věže.
Dalším neobvyklým zjevem tohoto hradu je druhá okrouhlá věž, střežící vstup do předhradí. Není tak výjimečná svou existencí - podobné věže byly už na Bezdězi a na Pecce - jako spíš svým zařízením a způsobem zapojení do hradebního okruhu. Je mnohem slabší, než bývají obvykle velké věže (vnitřní průměr měří 4,8m při síle zdi pouhé 2m). Přízemí, uzavřené ve výši hradebního ochozu rovným stropem, bylo zcela temné, bez otvorů; otvor, jímž se dnes pracně protáhneme dovnitř, byl vylámán dodatečně. Patro bylo sice na konci 14. století - podobně jako na hlavní hradní věži, přestavěno, ale na jeho zařízení se sotva co změnilo. Vzhledem k tomu, že věž nebyla přístupná zdola a stála v nároží, musel být vchod už od počátku na dnešním místě, mezi oběma hradbami. A protože se nezměnila ani poloha stropu, je zřejmé, že už od počátku měl být ve stejné výši jako ochozy hradebních zdí. Byl tedy zapojen mnohem těsněji do komunikace hradebních ochozů, než bývalo zvykem dříve, např. na Volfštejně, na Bezdězu nebo ještě v Dobronicích. V 15. století byla věž dovybavena patrem se střílnami a zřejmě nesla další roubené nebo hrázděné patro či polopatro pro střelce z ručnic. (Jednalo se o jednu z nejstarších snah o reakci na rozvoj dělostřelby po husitských válkách.)
Hrad nabyl zvláštní důležitosti zejména od roku 1346, kdy byl Karel IV. zvolen za krále v říši. Ležel totiž poblíž hlavní cesty, která spojovala Prahu, přes Zdice, Plzeň a Brod s Norimberkem a odtud přes Würzburg s Porýním, kam už dříve a od dob Karlovy mnohem naléhavěji směřovaly politické zájmy českých Lucemburků. To bylo také jedním z hlavních důvodů, proč už v roce 1336 Jan Lucemburský hrad získal pro sebe záměnou za panství budyňské, které dostal jako náhradu dosavadní držitel Žebráka, Zbyněk Zajíc z Hazmburka. V roce 1341 koupil hrad i s panstvím Karlův nejmladší bratr Jan Jindřich, když byl vypuzen z Tyrol; ten také hrad opravil a patrně i rozšířil. Postavil zde novou kapli ke cti sv. Apolináře a sv. Markéty a daroval jí obec Praskolesy, což Karel v roce 1349 potvrdil. Krátce nato, po rozvodu Jana Jindřicha s tyrolskou dědičkou Markétou Maultasch a po jeho odchodu na Moravu, připadl hrad králi, který hradní kapli přivtělil v roce 1357 k nově založenému děkanství karlštejnskému. Hrad sloužil bezpochyby jako přestupní stanice a místo noclehu při častých Karlových cestách do říše a zejména při návštěvách říšských sněmů, svolávaných obvykle do Norimberka.
K takovým "přestupným" hradům patřil zřejmě od roku 1336 i Žebrák. Jeho význam podstatně stoupl zvláště od roku 1353, kdy byla spolu s Laufem za Karla IV. přikoupena za 20000 zlatých celá Horní Falc a část Horních Frank. Proto byl Žebrák zařazen do Majestas Carolina mezi hrady, které nesměly být zastaveny královně nejdéle na 20, jiným osobám pouze na 10 let. Těsně před smrtí v roce 1377 dal Karel obehnat zdí i městečko Žebrák, takže dálková cesta, která jím procházela, byla pak na obou koncích obce uzavřena věžovými branami.
Prosperita hradu hodně závisela na vztazích českého dvora k říši. To se projevilo zvláště v době Václavově, který na hradě nejčastěji meškal v letech 1383-96, kdy alespoň občas zajížděl do říše. V té době byl hrad patrně také přestavěn.
Přestavba se týkala především starého hradního paláce, postaveného na křemencovém valu těsně za velkou okrouhlou věží, s níž byl spojen už od svého založení v 1. patře padacím můstkem. O přestavbě, která byla velmi pronikavá, protože ponechala ze starší budovy jen spodní část obvodových zdí, lze si dnes udělat představu pouze podle zbytku severní zdi se čtyřmi velkými obdélníky oken,profilovaných šikmicí s vloženým oblým prutem. Kamenné venýře oken dostaly v průčelí široké rámy z bílého štuku, stejně jako ve východním průčelí královského paláce nahoře na Točníku. Opakuje se tu tedy podobné pojetí průčelí, jaké je třeba na Menštejně a Bečově. Palác byl prodloužen a zcela přestavěn. V patře nyní obsahoval velký sál, klenutou místnost spojenou s přízemím šnekovým schodištěm a další prostoru v rozšíření. Současně byla také stará velká věž vedle paláce pokryta hrubou omítkou, v níž byly vytaženy bílé hladké pásky, napodobující kvádrování. Dále byla zvýšena o nástavbu snad obytného charakteru. Kaple, která stávala patrně až na východním konci hřbetu, zmizela zatím beze stopy.
Starý a malý hrad, nezpůsobilý vzhledem k mimořádné těsnosti staveniště k rozšíření, nestačil potřebám krále, zvyklého od nejútlejšího dětství přepychu, ani početné družině a četným vzácným hostům ze zahraničí, zejména z říše, kteří sem za králem přicházeli. Proto dal král postavit ještě jednu obytnou budovu v předhradí, kde byl terén k rozvinutí takové stavby příhodnější. Podobně jako na Lokti nevázala se ani tady nová budova stavební čarou, vymezenou starší okružní hradbou, ale protrhla rovným čelem zcela bezohledně její oblou linii. K tomuto širšímu křídlu, obrácenému průčelím k západu, k potoku, přiléhalo užší dvorní křídlo, přistavěné k starší hradbě, z něhož však dnes zbyly už jen základy. Mělo se jednat o využití starší menší věže v čele bývalého nádvoří, která obdržela novou funkci jako okrouhlé boční průčelí nového úzkého paláce, jež zaujal původní nádvoří beze zbytku. Hlavní obytné křídlo mělo dvě patra, krytá trámovými stropy, po nichž zbyly kapsy v dosud stojící západní zdi, uplatnila se i roubená komora. Úzká okna s lavičkami ve výklencích mají ostění už dávno vytrhané. Na severu přiléhal k budově užší přístavek se zbytky točitého schodiště. Jediným charakteristickým znakem, který dovoluje datování a slohové zařazení stavby, je zbytek jihozápadního nároží, vyzděného z bosovaných kvádrů. Podobné kvádry zpevňovaly také druhé zevní nároží budovy, ale ty byly po devastaci hradu v 16. století vytrhány. Současně bylo k hornímu hradu přihrazeno na jihu podhradí, uzavřené dvěma branami: jedna byla za mostem, překračujícím Mlýnský potok, druhá na východě, kde hřeben horního hradu přetínal příkop. Po zániku Žebráka po požáru v roce 1532, byl tu postaven pivovar, připomínaný v roce 1590, a podhradí bylo připojeno k Točníku.
Řetěz staveb se táhl i mezi bývalým jádrem a kaplí nad příkopem. Nejpozději od této doby byla součástí obranného systému i soustava rybníků, obléhající hrad ze tří stran, která vydržela až do 19. století. První brána podhradí byla přístupná po hrázi mezi dvěma rybníky, kde cesta vstupovala na zvoditý most.

Historie

V polovině 13. století se připomíná Přibyslav ze Žebráka. Podle jména patřil k rodu Buziců, které považujeme za zakladatele hradu.
Prapředkem všech, kdo se psali ze Žebráka, z Hazmburka a z Valdeka byl Oldřich Zajíc, který se poprvé připomíná roku 1248 a při jeho smrti 1271, kdy už hrad určitě stál - zřejmě jako majetek zmiňovaného Přibyslava. Syn jeho Oldřich, praotec pánů ze Žebráka a Hazmburka, zemřel roku 1281 zanechaje po sobě syna Jaroslava (1291 seděl na soudě zemském) a bratra jeho Oldřicha, který se první psal ze Žebráka († 1304). Zanechal po sobě dva syny - Oldřicha (1318 v přízni Jana Lucemburského jako purkrabí hradu Pražského, 1322 seděl u soudu zemského, pán na Zbiroze a prapředek pánů z Pihle) a Zbyňka Zajíce ze Žebráka. Ten půjčoval králi peníze a za své služby obdržel v zástavu panství Nyžmburské s úřadem. Král mu místo vrácení dluhu daroval vsi v okolí, čímž velmi rozšířil Žebrácké panství. Roku 1335 obdržel jako splátku dluhů panství Hazmburské s hradem Klapý (dnes Házmburk) a rok nato se z Podbrdska vyprodal docela. Dne 6. června 1336 učinil smlouvu s králem - obdržel panství budyňské (sice menší, ale výnosnější) a vzdal se ve prospěch Koruny Žebráka a vsí k němu náležejících.
Po nástupu Karla IV. na trůn, opanoval Žebrák jeho bratr Jan Jindřich, kníže Korutanský a do roku 1341 hrabě Tyrolský - poté zakoupil Žebrák. (Snad držel předtím Budyni jako část rodinného jmění a směnu za něj sám král podepsal.) Když převzal hrad, byl velmi zpustlý, načež jej dal ihned opravovat a dostavovat. Dokonce i hradní kaple byla natolik zdevastovaná, že se v ní mše konat nedaly. Zdvihl tak na jejim místě novou kapli sv. Apolináře a Markéty, vyzdobil ji malováním a opatřil velkým věnem. Svého kaplana Alberta ustanovil kaplanem místním a každý den v ní nechal sloužit mši. (Za věno této kaple dal ves Praskolesy s příslušenstvím.) Karel IV. toto dání potvrdil 28. listopadu 1349 a po založení kapituly roku 1357 na Karlštejně ustanovil, aby kaple na Žebráku se vším svým věnem byla přivtělena k děkanství Karlštejnskému. Dne 26. prosince 1349 dostává Jan v léno Moravu, s tím, že Karlovi pomůže dosáhnout všechna panství od koruny zastavená. Na počátku roku 1350 (4. ledna) se Jan k tomu úkolu uvoluje a zřejmě v tuto chvíli převádí hrad Žebrák na Karla, který obratem ustanovuje, že hrad nesmí být zastaven.
Roku 1351 onemocněl zde Karlův prvorozený syn Václav a 30. prosince zde i zemřel. Karel na hrad zanevřel a ukázal se zde pouze jednou, 17. června 1360, kdy zde vydal majestát.
I přes všechno zjišťujeme, že hrad Karel zastavil na několik let Purkartovi, purkrabímu Magdeburskému (ten daroval 22. března 1358 nový oltář kostelu Pražskému - dáno na hradě Žebráce). Roku 1360 se Karel na hradě zdržoval - hrad byl tedy opět v rukou koruny, ale na sklonku císařova života jej nacházíme opět v zástavě. Přibližně roku 1377 panuje tu Petr z Vartemberka a na Kosti. V roce 1383 už nacházíme jako majitele hradu opět českého krále, Václava IV. Ten sem častěji jezdil teprve od podzimu roku 1389, když předtím raději pobýval na Křivoklátě. Jako purkrabí tu působil od roku 1385 Jan Kurář.
V září 1391 vydal tu král dvě důležité listiny: Jednou povoloval Janovi z Mühlheimu, držiteli panství Pardubského, postavení Betlémské kaple na Starém Městě pražském a druhou, v níž povolil pražskému kupci Kříži darovat svůj dům k vystavění této kaple a pro byt dvou kazatelů.
Cesta ze Žebráka do Prahy dne 8. května 1394 stala se mu osudnou, neb před Berounem, v Králově Dvoře, byl zajat z popudu Zikmunda a bratrance Jošta českými pány a vsazen do věže na Pražském hradě a pak odvezen do Rakous. Dne 30. května 1395 (po jeho propuštění), uzavřel na Žebráku jalový mír s českými pány. Purkrabími tu tehdy byly 1390-1394 Bohuněk Kozlík z Drahobudic a roku 1395 Jan Lukava z Lukavice. Ještě za života Václava, roku 1412, zde proběhla disputace o odpustkovou papežskou bulu mezi mistrem Janem Husem a Štěpánem z Palče.
Květen 1425 znamená pro hrad několikadenní obléhání vojsky táboritů a sirotků, kteří po zdejším nezdaru alespoň vypálili městečko Žebrák, Hořovice a táhli dále na Plzeň. Ještě v roce 1460 nechal tehdejší záložní majitel panství Hanuš z Kolowrat opravit hradní kapli, která musela být znovu vysvěcena. (Tehdy měla čtyři oltáře a zvon.) Oprava této kaple zároveň znamenala poslední větší záchrannou stavební akci na Žebráce. Roku 1532, když na hradě nocoval Ferdinand I., zachvátil hradní budovy požár a král s doprovodem jen s velkými obtížemi unikl. Poslední zkázu hradu znamenalo hledání údajného pokladu Volfem Krajířem z Krajku. Hrad zpustl a veškerý život se natrvalo přesunul do podhradí, jež bylo v 16. století rozšířeno o pivovar, purkrabství se sídlem hejtmana, dvůr s ovčínem, mlýn, štěpnici a cihelnu.
I přes výstavbu Točníka, podržel si Žebrák ještě přes sto let svou přednost jako hlava panství. Teprve později ji přepustil ve prospěch Točníka.
Osmdesátá léta 20. století znamenají zvýšení zájmu o rekonstrukci hradu Památkovým ústavem středních Čech. Před sesutím byla zachráněna hlavní věž, která dostala nové využítí jako rozhledna. Došlo k zajištění věže v severním předhradí, přední věže s hradbami jádra a starého paláce. Rekonstrukce (kromě svých určitých nesporných kladů) přinesla i necitlivé užití betonových překladů u byvalé pece centrálního vytápění, zadní místnosti paláce a svrchního patra věže. Vše dovršilo užití betonové oblázkové a kamenné dlažby.











Žebrák s Točníkem


Hrad Točník

19. února 2009 v 18:15 Hrady a Zámky
Hrad Točník


Historie hradu Točník (Totschnik) - základní charakteristika

Jedná se o zříceniny hradu na Zámecké hoře (osídlené již v době Halštatské) na horním konci křemencového bradla, na jehož dolním zakončení stojí hrad Žebrák. Hrady se nacházejí nad obcí Točník, nedaleko města Žebrák. Vystavěním hradu Točníka v tak těsné blízkosti dolního hradu Žebrák vzniklo v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí.
Bezprostřední příčinou ke stavbě nového hradu Točníka, vzdáleného od místa dolního hradu sotva 500m, byl bezpochyby požár, který poškodil hrad Žebrák v roce 1395. Nedlouho poté si začal král stavět honosnější sídlo na vyvýšenějším místě.
V tomto kritickém období vlády Václava IV., kdy nenávratně zanikaly staré hodnoty, bylo nezbytné, aby i středověký hrad reagoval na nebezpečí, ohrožující samou podstatu jeho existence. Nejen v organizaci a způsobu boje, ale i v architektuře znamená tato doba, a dokonce i hrad Točník samotný, zvrat, jímž jedna epocha končí a současně klade základy pro nástup příští. K neopakovatelným přednostem této epochy patřilo také to, že měla ještě tolik výtvarné síly, aby rozpor mezi novými obrannými požadavky a staršími estetickými postuláty dovedla překlenout a dokonce ze všeho i výtvarně těžit. Za přísně uzavřeným vyklenutým čelem Královského paláce se zamřížovanými okny a nárožní bosáží, jehož strohost zmírňovaly jen bílé štukové rámy kolem oken, dovedl architekt vykouzlit interiéry plné typicky poutavého a dráždivého půvabu. Nepravidelné vnitřní prostory budovy byly pro mistra královské huti, který tu působil, jen vítanou záminkou, aby rozvinul své klenební umění.
Přestože kvalitou kamenického zpracování oken a portálů nezůstává tzv. Purkrabský palác za Královským pozadu, je mezi oběma budovami rozdíl takřka dvou historických epoch. Zatímco Královský palác zahajuje novou stavební i fortifikační epochu a je dispozičně i výtvarně přímo nabit rozporností dobové atmosféry, je sálová stavba zcela konvenčním opakováním schématu, které je skoro tak staré jako hrad sám.
Je nepochybné, že hrad, tak rozsáhlý a výtvarně tak prvořadý, nebyl postaven jen pro osobní lovecké potěšení krále. Prozrazuje to už samotná existence dvou paláců, tak rozdílných ve vnitřním i vnějším vybavení. Sálová stavba byla, jak už vyplývá z jejího označení, určena především reprezentaci - zde byli bezpochyby přijímáni oficiální hosté. (Velký sál 2. patra dokonce převyšoval svými rozměry 34×15m do té doby největší reprezentativní síně - na Karlštejsně 22x8,5m, románský sál na Pražském hradě 32x9m, Karolinský 30x16m a na sál na Křivoklátě 28x8m.) Vnitřní obytné jádro naproti tomu mělo být podle zařízení i způsobu opevnění vyhrazeno jedině soukromým potřebám krále a jeho nejužší družiny a mělo být i jeho posledním útočištěm. Královský palác byl proto oddělen od ostatního hradního provozu a posunut až na samý okraj příkopu a spojený vnějškem ještě několika výpadními brankami.

Erbovní galerie

Že je Točník skutečně stavbou, která měla plnit především úkoly reprezentační, dokládá však zcela přesvědčivě teprve heraldický vlys, který dal Jan z Vartemberka přenést v roce 1524 z původní první brány nad nově otevřený západní vjezd. (Přenos neakceptoval původní řazení heraldické řady.) Vlys tvoří celkem deset štítů, které byly jak počtem, tak i původním seřazením úplnou obdobou heraldické výzdoby Staroměstské mostecké věže v Praze, o níž se ví, že okázale zahajovala nástup tzv. "královské cesty" k hlavnímu sídlu českého krále. Ke štítům jsou po stranách ještě připojeny dvě širší obdélné desky s reliéfy do uzlu stočené roušky s rozevlátými konci, v jejichž středu sedí ledňáček. Jde o osobní znak Václava IV., který provází také plastiky na Staroměstské mostecké věži a současnou plastickou výzdobu kaple na Staroměstské radnici.
Točnická galerie nese erb císaře římského, erb krále českého, erb markrabství moravského, štít se znakem hraběte lucemburského, další orlici v erbu knížete svídnického, znak knížete zhořeleckého, erb knížete vratislavského, dále erb knížete budyšínského, znak knížete niského a konečně erb markrabě dolnolužického.
I když je vlys na Točníku jen torzem, které ztrátou kompoziční osy a průběžným seřazením znaků pozbylo smyslu, představuje výtvarné dílo vynikajících kvalit a mimořádné hodnoty. Charakterizuje živostí kresby, vytříbeným smyslem pro stylizaci heraldické figury i jejím vkomponováním do sférického trojúhelníka štítu neobyčejně výstižně umění dvorské huti, která na hradě pracovala.

Historie

Po upálení mistra Jana Husa, se Václav IV. na hradě již nezdržoval v takové míře jako předtím. Nechal si postavit Nový Hrádek u Kunratic a jeho poslední návštěva na Točníce je zaznamenána v září roku 1415. Po jeho smrti dne 16. srpna 1419 přechází hrad na jeho bratra Zikmunda. Ten odsud odváží již po čtyřech dnech většinu vybavení, stejně jako část státního pokladu.
Roku 1421 nechal Zikmund zastavit hrad Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi Schwarzenberků. Ten zasnoubil svého syna Heřmana s Eliškou, dcerou Bedřicha Kolowrata (7. července 1421). Heřmanovi bylo slíbeno velké věno a aby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich z Kolowrat dát hrady Žebrák a Točník přímo do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly.
Roku 1425 (2. května) tu Kolowratové úspěšně přestáli třídenní obléhání hradu téměř osmitisícovou armádou husitů (cca 7000 pěších, 900 jízdních). Ti pak znechuceně odtáhli, vypálili nedaleká městečka Žebrák a Hořovice a táhli dál na Plzeň.
Roku 1427 byly hrady odevzdány na čas válečníkům Habartovi z Adlaru (Točník) a Hanušovi Kuplířovi ze Sulevic (Žebrák), kteří měli zlepšit obranyschopnost hradů. Od nich je opět přebírá Hanuš z Kolowrat.
Dne 7. července 1461 odkupuje hrady Jiří z Poděbrad a to z toho důvodu, aby nezůstaly v rukou pánů přísně katolických, postupuje jej svým čtyřem synům. Nakonec svěřuje Žebrák s Točníkem do rukou Bedřicha ze Šumburka, pána Pernštejnského (sice katolíkovi, ale věrnému svému králi).
L.P.1484 se oba hrady již nacházejí v rukou bohatého rodu Gutštejnů (Burjan z Gutštejna), nicméně jsou oba hrady zanedbávány. Po Burjanově smrti přechází hrady na jeho syna Kryštofa. Ten je ale roku 1509 odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a hrady se stěhují do správy Vladislava Jagellovského. Jako hejtman je roku 1515 po osobní královské návštěvě na hradě ustanoven Jan Kozelka z Hřivic.
Po králově smrti je vyrovnáváním jeho dluhů přiřčen Točník Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu (1517). A po jeho smrti prodává roku 1522 hrad Ludvík Jagellovský Janovi z Vartemberka z kostelecké větve, který na hradě provádí mnoho stavebních úprav.
Vartemberk však čím dál, tím častěji a raději přebývá na severu Čech a tak mění Točník 6. října 1534 za panství Rohozec (dnešní Hrubý Rohozec) s Volfem Krajířem z Krajku na Bystřici, ten ho 21. listopadu 1534 přepisuje na Volfa mladšího Krajíře z Krajku. Krajířové pak hledají na obou hradech údajný zakopaný poklad a doslova demontují Žebrák. Po neúspěšných pokusech tak 31. října roku 1544 postupují hrady Janovi mladšímu z Valdštejna na Peruci.
Roku 1552 vyplácí Točník král Maxmilián II. a postupuje ho Janovi staršímu z Lobkowicz a na Zbiroze. Lobkowiczové si prosazují (za 17.500 kop grošů) dědičné državy hradu (od 20. června 1567 Jan nejmladší z Lobkowicz) a provádí na něm renesanční úpravy. Po smrti Jana nejmladšího užívá hrady dcera Markéta. Po její smrti přebírá hrady Janův bratr Bohuslav Havel z Lobkowicz, hejtman Podbrdský a po něm dne 12. února 1593 Ladislav Starší z Lobkowicz. Ladislav dává hrady své manželce Magdaléně, hraběnce ze Salmu. (Od roku 1594 jsou Lobkowiczové uváděni jako dědiční držitelé.) Po vzpouře Jiříka Popela z Lobkowicz (do které byl zapleten i Ladislav) je většina Lobkowiczkého majetku zabavena a Točník s Žebrákem se dostávají zpět do vlastnictví Koruny české, císaři Rudolfu II. (roku 1595 vyplácí Magdalénu). Ten byl také poslední královskou návštěvou na hradě. Hrad byl svěřen Janu Jindřichovi Prollhoferovi z Purkerstorfu a spravován je od této chvíle hejtmany na Zbiroze. Z Točníka se stává jedno ze státních vězení a až do roku 1865 je majetkem české komory. Sídlo správců bylo ovšem přesunuto na Zbiroh a Točník postupně zpustl a zchátral. (Roku 1674 na hradě již nikdo nebydlel, pouze hlídač.)
Rok 1607 zaznamenává nového hejtmana Pavla Siglerovského a rok 1620 přivádí purkrabího Nykodéma Noryse z Liblína.
Zkázu Točníka znamenala třicetiletá válka a události, které jí předcházely. L.P. 1620, za dob hejtmana Jana Kolence z Kolna, vtrhlo na hrad císařské vojsko a ničilo. Definitivní rána hradu přišla 18. října 1639, kdy se na hrad uchýlilo místní obyvatelstvo. Roku 1640 měl být hrad vybaven děly k vojenským účelům (proti Švédům), nicméně k jejich užiti nikdy nedošlo.
Z roku 1681 pochází zpráva Bohuslava Balbína, že Točník je stále ještě obyvatelný. O osm let později se novým správcem panství stává Jan Vilém Nikodym Presl a roku 1705 je hrad zastaven nejvyššímu sudímu Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti. V letech 1710-1723 je Točník zastaven Adamovi z Lichtenštejna.
L.P. 1722 je většina hradu ještě pod střechou, ale již není obýván. V roce 1750 je zrušena i funkce místních hejtmanů a hrad spravují direktoři z Králova Dvora. Od roku 1834 spadají oba hrady do správy příbramského báňského úřadu. V roce 1858 říšská rada schvaluje prodej panství Vincenci Kirchmayerovi a Samuelu Simundtovi, krakovským finančníkům, ovšem kvůli nesplnění dohodnutých závazků se hrady dočkávají nového majitele - roku 1864/5 je s panstvím kupuje za 10 milionů zlatých průmyslník H. B. Strossberg (zvaný "král železnic"). Ten je po hospodářských neúspěších prodává roku 1875 za 3.350.000 zlatých Colloredo-Mansfeldům. Od Josefa Colloredo-Mansfelda odkupuje roku 1923 Klub Československých turistů Točník za 2000,- Kčs a Žebrák za 8000,- Kčs (k Žebráku náležely pivovarské sklepy). Klub zde provádí řadu zabezpečovacích prací - bohužel bez památkového dozoru (vyčištěny jsou sklepy, přízemí Královského paláce, studna a brutálním způsobem jsou vybetonovány podlahy obou paláců). Roku 1945 se majitelem hradů stala Československá obec Sokolská, od roku 1953 pak vlastní oba hrady stát, který zde provedl některá statická zajištění. Od devadesátých let (přesněji od roku 1994) spravovala oba hrady (spolu s Křivoklátem, Krakovcem, rychtou Zbečno - tzv. Hamousovým statkem č.p. 22 a pivovarem v Točníku) příspěvková organizace Ministerstva Kultury ČR Státní hrady Křivoklátska. Od 1. ledna 2001 spadají hrady pod Státní památkový ústav středních Čech se sídlem v Praze, od ledna 2003 pod Národní památkový ústav.

Expozice

V roce 2004 byla otevřena nevelká expozice typologie hradní architektury v prostorách bývalé sakristie. Tato expozice si neklade za cíl podat kompletní přehled hradních typů v Čechách a na Moravě, ale pokouší se názorně ukázat na modelech Vladimíra Pasáka a Filipa Růžičky hrad Točník jako novou tvář architektury, která vznikla v době Václava IV. Nebýt příchodu husitských válek a nutnosti "znovuopevňování", rozvinula by se do zámecké architektury daleko dříve, než jak tomu bylo ve skutečnosti. S trochou nadsázky lze říct, že se snažíme ukázat hrad Točník jako poslední hrad a zároveň jako první zámek v Čechách.












WOODYHO skvělé citáty aneb část 1.

8. února 2009 v 15:41 Citáty
WOODYHO skvělé citáty aneb část 1.

Woody Allen - americký herec, režisér, scénarista
a tvůrce skvělých citátů:-)









Vodopád Kamienczyk

5. února 2009 v 14:09 Krkonoše

Vodopád Kamienczyk

Krkonoše a Jizerky z polské strany

Nejvyšší vodopád na polské straně Krkonoš (27 m). Voda se tu řítí do úžiny mezi značně vysokými stěnami, vzdálenými od sebe pouze 3-5 metrů. Kaskáda má tři stupně. V prostředním se nachází za proudem vody jeskyně (Zlota Jama), v minulosti uměle rozšířená hledači ušlechtilých kamenů.
Polsko



Klicken Sie hier, um das Originalfoto zu sehen








Maly Staw (Malý Rybník) a Wielki Staw (Velký Rybník)

5. února 2009 v 13:56 Krkonoše

Maly Staw (Malý Rybník)

Jezera na polské straně Krkonoš jsou pozůstatky činnosti dávného ledovce. Lze je vidět z hlavního hřebene ze 170 m vysoké skalní stěny, nebo je možno si Maly Staw a jeho až 60 m vysokou morénovou hráz, bohatou na cennou vegetaci, prohlédnout zblízka na polské straně.
Polsko





Wielki Staw (Velký Rybník)

Jezera na polské straně Krkonoš jsou pozůstatky činnosti dávného ledovce. Lze je vidět z hlavního hřebene ze 170 m vysoké skalní stěny, nebo je možno si Maly Staw a jeho až 60 m vysokou morénovou hráz, bohatou na cennou vegetaci, prohlédnout zblízka na polské straně.
Polsko







Úpská rašelina

5. února 2009 v 13:48 Krkonoše

Úpská rašelina


Od roku 1952 přírodní rezervace nacházející se v mělké proláklině mezi Sněžkou, Hraničním hřbetem a Studniční horou ve výšce 1400 - 1425 m. Pramení zde Úpa a Bílé Labe.

Úpské rašeliniště je připomínkou subarktické tundry, která sem zasahovala v době ledové. Díky drsnému místnímu klimatu se tu uchovala řada druhů flóry a fauny z ledové doby (tzv. glaciální relikty), např. všivec sudetský (Pedicularis sudetica), slavík modráček tundrový (Luscinia svecica), šídlo horské (Aeschna coerulea). Své nejjižnější rozšíření zde nalezl ze severu pocházející malý ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), krčící se v podrostu borovice kosodřeviny (Pinus mugo); ta zde má, jakožto druh původem alpský, zase své nejsevernější stanoviště. Rašeliniště vzniklo především postupným odumíráním rostlinek mechu rašeliníku (Sphagnum sp.), lišejníků, tráv a ostřic aj. již v době před 5000-6000 lety.

Úpské rašeliniště je jedna z přírodovědně nejcennějších partií Krkonoš a významnou hydrologickou oblastí. Vody zadržované v rašeliništi dávají vznik řece Úpě, která přes Úpskou hranu padá hluboko do Obřího dolu. Bílé Labe protéká západním směrem kolem Luční boudy a u Dívčích lávek nad Špindlerovým Mlýnem se stéká s hlavním tokem Labe.